Velryba

Cesta do ticha a zpět k životu

V poslední době se v mé práci se Somatic Experiencing® stále častěji objevuje obraz velryby. Stala se pro mě symbolem hlubokého ztišení, bezpečného spočinutí a pomalého návratu k životu.

Někteří hluboce se potápějící kytovci dokážou sestoupit do kilometrových hloubek a dlouhou část svého ponoru se pohybovat v téměř úplném akustickém tichu. Nemusí proti hloubce bojovat. Zpomalí, ztiší své zvukové projevy a vstoupí do prostoru, kam ruch hladiny téměř nedoléhá.

Nejde mi přitom o přesný biologický popis jednoho druhu velryby. Tento skutečný motiv hlubokého a tichého ponoru se pro mě stal obrazem určitého pohybu lidského nervového systému.

V mém vnitřním obrazu velryba postupně klesá až ke dnu. Tam se zastaví a spočine. Nejde o porážku ani rezignaci. Dno zde není místem beznaděje, ale pevnou oporou — prostorem, ve kterém na chvíli není potřeba nic řešit, dokazovat ani zvládat.

Když je všeho příliš

Lidský nervový systém někdy reaguje na dlouhodobé přetížení nebo neúnosné ohrožení stažením a ustrnutím.

V mapě polyvagální teorie tento ochranný způsob fungování popisujeme jako dorzální vagový stav, spojený s dorzální větví bloudivého nervu. Organismus omezuje výdej energie, utlumuje některé vjemy a stahuje se z kontaktu s okolím.

Ani tato reakce není selháním. Je to ochranná strategie těla, které se pokouší přežít něco, na co v dané chvíli nemá dostatek sil, prostoru nebo podpory.

Někdy proto není vhodné člověka okamžitě vytahovat "zpátky na hladinu". Nejprve potřebuje nalézt dostatek bezpečí právě tam, kde se nachází.

Když velryba nemůže dokončit svůj pohyb

Nejde o to, že by samotné "nepropojení s velrybou" způsobovalo konkrétní obtíže. Velryba je symbolem přirozené schopnosti organismu přecházet mezi aktivitou, stažením, regenerací a opětovným návratem do kontaktu se životem.

Pokud člověk nemůže zpomalit a bezpečně "sestoupit do hloubky", může zůstávat v dlouhodobé pohotovosti. Ta se může projevovat například:

vnitřním napětím a neklidem,
podrážděností nebo úzkostí,
zvýšenou ostražitostí,
obtížným usínáním či přerušovaným spánkem,
svalovým napětím, bolestmi hlavy nebo těla,
citlivostí na hluk a další podněty,
zažívacími obtížemi,
pocitem, že není možné skutečně vypnout a odpočinout si.

Jindy se organismu podaří stáhnout, ale chybí mu dostatek bezpečí a podpory k opětovnému vynoření. Člověk pak může zůstávat v nízkoenergetickém stavu, který se může projevovat:

dlouhodobou únavou a tělesnou tíhou,
zpomaleným myšlením nebo pocitem "mlhy",
emočním znecitlivěním,
ztrátou motivace, zájmu a radosti,
odpojením od těla a vlastních potřeb,
obtížemi mluvit, rozhodovat se nebo jednat,
stahováním se z kontaktu a vztahů,
pocity bezmoci, prázdnoty či neskutečnosti.

Člověk může mezi oběma polohami také přecházet — určitou dobu fungovat pod velkým tlakem a poté náhle propadnout do vyčerpání a stažení.

Tyto symptomy mohou mít samozřejmě také jiné psychické nebo tělesné příčiny. Samy o sobě proto neurčují, v jakém stavu se nervový systém nachází.

Dno jako místo bezpečí

Velryba mi připomíná, že i hluboké stažení může mít svůj smysl.

Můžeme na chvíli zpomalit. Omezit množství podnětů. Dovolit tělu, aby nemuselo být stále připravené k výkonu, boji nebo obraně. A současně s ním zůstávat v jemném kontaktu, aby v hlubině nezůstalo úplně samo.

V bezpečném prostředí se mohou postupně začít objevovat drobné známky návratu:

o něco volnější dech,
pocit tepla nebo jemného pohybu,
chuť se protáhnout,
hlas, pohled či kontakt,
záblesk zájmu, radosti nebo zvídavosti.

Nervový systém se nezačíná vynořovat na povel. Vrací se tehdy, když má dostatek kapacity a když cítí, že cesta směrem k životu je bezpečná.

Pomalé vynořování

V Somatic Experiencing® pracujeme velmi jemně — s respektem k tempu těla a jeho ochranným reakcím. Nesnažíme se ustrnutí násilně prolomit. Vytváříme podmínky, ve kterých může tělo postupně vyjednat a dokončit to, co kdysi muselo přerušit.

Stejně jako velryba se ani člověk nemusí vynořit jedním rychlým pohybem.

Může stoupat pomalu, po malých úsecích. Zastavovat se. Znovu hledat oporu. Vnímat, kolik světla, pohybu a kontaktu je v danou chvíli možné přijmout.

Cílem není zůstat navždy v hlubině ani se co nejrychleji dostat na hladinu. Cílem je obnovit schopnost přirozeně se pohybovat mezi klidem a aktivitou, samotou a kontaktem, odpočinkem a živostí.

Velryba je pro mě symbolem důvěry v tento přirozený proces.